HISTORIE

Mezi 21. dubnem 1944 a 15. dubnem 1945 se v kasárnách Freiherr von Birago-Pionierkaserne v Melku nacházel koncentrační tábor. Během jednoho roku zde bylo na nucené práce nasazeno kolem 14 390 vězňů. Tábor v Melku byl tak jedním z největších pobočných táborů koncentračního tábora Mauthausen a zároveň největším pobočným koncentračním táborem v Dolním Rakousku.

Vězni koncentračního tábora pocházeli z 20 různých zemí a pracovali především na zřízení podzemních štol v takzvaném Wachbergu, který se nachází mezi obcemi Melk a Loosdorf. V zařízení, které vězni vykopali, se pak od pozdního podzimu 1944 vyráběl zbrojní materiál (především kuličková ložiska) společnosti Steyr-Daimler-Puch.

V táboře či při stavbě přišlo o život přinejmenším 4 874 vězňů. Od listopadu 1944 bylo více než 3 500 z nich spáleno ve speciálně zřízeném krematoriu v Melku. Roku 1962 byla budova bývalého krematoria prohlášena za národní památník a od té doby je sídlem památníku koncentračního tábora Melk. V prostorách památníku se nachází informativní výstava o novodobých dějinách, kterou začátkem 90. let připravili Bertrand Petz a Gottfried Fliedl. Od roku 1994 má památník na starosti sdružení „MERKwürdig – Hodno zapamatování. Akce proti násilí a zapomnění“, které pořádáním pravidelných akcí usiluje o kritickou debatu na témata jako je násilí, rasismus či pravicový extremismus.

V sekci „Ke stažení“ naleznete rozhovory s pamětníky, odkazy na další literaturu, základní informace o historii pobočného koncentračního tábora Melk i fotky ke stažení zdarma.

Artefakty ze štol pod Wachbergem, ARGE Quarz-Roggendorf B9, Foto: Ch. Rabl Artefakty ze štol pod Wachbergem, ARGE Quarz-Roggendorf B9, Foto: Ch. Rabl

Po připojení Rakouska k Německé říši v březnu 1938 – tzv. „anšlusu“ – se začalo i Rakousko rychle přeorganizovávat a rozvíjet zbrojní průmysl. Firma Steyr-Daimler-Puch AG tehdy patřila k největším kovodělným podnikům v Rakousku.

Už v roce 1938 byl podnik zařazen do koncernu Reichswerke Hermann Göring a díky finanční pomoci rozšířil nejdůležitější odvětví zbrojní výroby. Vyráběly se zde vojenská vozidla, motorky a kola, pušky a samopaly, tanky, motory do letadel a valivá (kuličková) ložiska. Od roku 1933 výroba valivých ložisek jako důsledek německého zbrojení prudce rostla a za druhé světové války se Luftwaffe stala jejich největším odběratelem.

Nacistický režim a zbrojařské podniky se pokoušely zvrátit válkou podmíněný nedostatek pracovních sil – hromadně nasazovaly zahraniční civilní pracovníky, válečné zajatce a od roku 1942 i vězně z koncentračních táborů. Za tímto účelem bylo kolem již existujících koncentračních táborů vybudováno velké množství táborů pobočných. Pod Mauthausen, zřízený roku 1938 jako první koncentrační tábor na území Rakouska, spadalo v průběhu války až přes 40 pobočných táborů. Vězni těchto koncentračních táborů byli využíváni k nuceným pracím především ve zbrojařském průmyslu a také při budování výrobních zařízení. Podnik Steyr-Daimler-Puch využíval od přelomu let 1941 a 1942 – jako první zbrojařský podnik na území Rakouska – vězně z koncentračních táborů k práci ve výrobních závodech, a to například ve Steyr-Münichholz, kde byl za tímto účelem v březnu 1942 zřízen pobočný tábor koncentračního tábora Mauthausen.

Výřez z leteckého záběru ukazuje plochu tábora v areálu kasáren Birago-Kaserne. Zdroj: Luftbilddatenbank, 26.12.1944.
Výřez z leteckého záběru ukazuje plochu tábora v areálu kasáren Birago-Kaserne. Zdroj: Luftbilddatenbank, 26.12.1944. Výřez z leteckého záběru ukazuje plochu tábora v areálu kasáren Birago-Kaserne. Zdroj: Luftbilddatenbank, 26.12.1944.

Jelikož se v podniku Steyr-Daimler-Puch AG vyráběly pro válku důležité zbrojní výrobky, byl jedním z předních cílů spojeneckých útoků. Četné nálety na německou výrobu valivých ložisek – mimo jiné i na továrnu v Steyr-Münichholz v únoru a dubnu 1944 – urychlily přesun továren do podzemí. Koncem války byl nedostatek pracovních sil německého válečného průmyslu natolik vysoký, že zřízení podzemních továren bylo možné jen hromadným nasazováním vězňů z koncentračních táborů. Na rozdíl od nacistického vedení nechtěl podnik Steyr-Daimler-Puch vybudovat podzemní továrny jen z důvodu udržení zbrojní výroby. Tato zařízení mohla totiž zajistit dostatečné výrobní kapacity i po možném a stále více předvídatelném konci války. A tak pracovali vězni z koncentračních táborů i v zájmu poválečného průmyslu.

Poblíž obce Roggendorf v tzv. „Wachbergu“, který je tvořen převážně křemenným pískem, byla naplánována podzemní továrna s krycím jménem „Quarz“ (něm. křemen). Měla být rozdělena do několika štol a celkově zahrnovat výrobní plochu o 65 000 m2. Na výstavbu této zbrojařské továrny měli být nasezeni vězni z koncentračních táborů. Proto byl v dubnu 1944 – po počátečních úvahách vybudovat tábor přímo u štol v Roggendorfu – zřízen koncentrační tábor v opuštěných kasárnách Birago-Pionierkaserne v Melku.

21. dubna 1944 dorazil do koncentračního tábora Melk první transport s převážně francouzskými vězni. Vězni byli nejprve ubytováni v tzv. „objektu X“ a později po celém areálu kasáren. Do dubna 1945 sem bylo deportováno celkem 14 390 osob. Melk patřil k největším koncentračním táborům na rakouském území. V lednu 1945 dosáhl počet vězňů vrcholu – více než 10 000 osob bylo tehdy drženo za strašných podmínek v nejtěsnějších prostorách bývalých kasáren i dodatečně vybudovaných barácích.

„Polévka ve štolách“ – kresba přeživšího vězně Daniela Piquee-Audraina. Zdroj: Scan von Perz, „Projekt Quarz“ „Polévka ve štolách“ – kresba přeživšího vězně Daniela Piquee-Audraina. Zdroj: Scan von Perz, „Projekt Quarz“

14 390 vězňů, výhradně mužů, nasazených na nucené práce v pobočném koncentračním táboře Melk pocházelo z 26 různých zemí. Největší národnostní skupiny představovali Poláci, Maďaři, Francouzi, Sověti, Němci, Italové, Řekové a Jugoslávci. Vzhledem k částečně neúplným zdrojům nelze podíl jednotlivých národnostních skupin určit přesně. Asi 35-40 procent vězňů mohlo být maďarského původu, 25-30 procent polského, 10 procent francouzského, 5 procent německého (včetně Rakouska) a zbývajících 15-25 procent jiného původu.

Většina vězňů se do koncentračního tábora dostala z politických a rasových důvodů, přibližně třetinu z nich označila SS za Židy. Do tábora byli všichni vězni transportováni na nucené práce ve štolách „projektu Quarz“, a to na žádost konkrétních podniků jako právě Steyr-Daimler-Puch AG. Někdy ani velitelství tábora Mauthausen nedokázalo poptávku zbrojního průmyslu po pracovní síle uspokojit. To vedlo mimo jiné k tomu, že se s ohledem na udržení tábora stále více upozaďovalo kritérium „práceschopnosti“. V lednu 1945 bylo na nucené práce do Melku transportováno dokonce 119 dětí mladších patnácti let. I přesto, že každý měsíc stovky vězňů umíraly kvůli extrémně špatným životním a pracovním podmínkám či musely být kvůli „pracovní neschopnosti“ přesunuty zpět do hlavního tábora v Mauthausenu, vystoupal počet vězňů v Melku do konce ledna 1945 na více než 10 000. Pro srovnání – město Melk mělo začátkem druhé světové války v roce 1939 celkem 4 670 obyvatel, k 1. lednu 2017 čítá počet obyvatel 5 390 osob.

Šance na přežití jednotlivých vězňů závisela především na rasových kritériích, které podmiňovaly chování příslušníků SS. Zatímco na pomyslném vrcholu žebříčku se nacházeli vězni německého původu, následováni vězni ze severoevropských a západoevropských zemí a Polska a Sovětského svazu, byli na opačném konci – bez ohledu na národnost – vězni židovské víry a Romové. V pobočných táborech zaměřených na nucenou práci ve zbrojním průmyslu, jakým byl Melk, byly tyto hranice relativně propustné, pokud měla daná osoba cennou profesní kvalifikaci. Odborní pracovníci tedy měli většinou lepší pozici než pomocné síly.

Bývalý vězeň tábora Melk Shaul Schpilmann popisuje, co zažil jako dítě v koncentračním táboře (video je k dispozici v němčině).

Fotografie ukazuje výřez leteckého záběru, kde je vidět stavba štoly u Wachbergu v Roggendorfu – Zdroj: Luftbilddatenbank, 26.12.1944. Fotografie ukazuje výřez leteckého záběru, kde je vidět stavba štoly u Wachbergu v Roggendorfu – Zdroj: Luftbilddatenbank, 26.12.1944.

Transporty vězňů z koncentračního tábora Mauthausen do Melku probíhaly dle potřeby stavebních závodů, které budovaly štoly u Roggendorfu. Většina vězňů pracovala na směny přímo na výstavbě štol. SS vedení tábora v Melku vězně stavebním závodům „pronajímalo“. Každý závod oznámil svou denní potřebu dělníků a podle těchto údajů se v táboře sestavily pracovní čety.

SS od závodů za každého pracovníka požadovala šest říšských marek a za každého pomocného pracovníka čtyři říšské marky, které se převáděly do říšské pokladny. Za „nedostatečný“ výkon vězňů – na rozdíl od německých civilních pracovních sil – dostávaly závody vyplacenou náhradu. To, co závody z vězňů dostaly nad pevně sjednaný „minimální“ výkon, měly zdarma.

Pro stavební závody bylo využívání vězňů výhodné hlavně proto, že by bez nich nemohly dosáhnout vůbec žádného obratu. Po válce mělo mnoha závodům vyplácení mezd sloužit jako argument proti odškodňování. Za vězně přeci platily. Vězni byli dennodenně za každého počasí převáženi vlakem z Melku do Roggendorfu na nucené práce. Jak v Melku (asi na úrovni starého sportovního hřiště v ulici Abt-Karl-Straße), tak i v Roggendorfu byly za tímto účelem postaveny speciální nakládací rampy. Když měl vlak zpoždění, museli vězni často i několik hodin čekat venku.

Bývalý vězeň Franz Schikora vzpomíná na nucené práce v roggendorfských štolách (video je k dispozici v němčině).

Sken jedné strany seznamu vězňů zemřelých v Melku. Zdroj: National Archives, Washington Sken jedné strany seznamu vězňů zemřelých v Melku. Zdroj: National Archives, Washington

Během jednoho roku přišlo v pobočném koncentračním táboře Melk o život 4 874 vězňů. Přibližně třetina zemřelých vězňů byla polského a maďarského původu, dále pak francouzského (kolem 11 procent). Neúměrně vysoká byla úmrtnost židovských vězňů – ti tvořili v Melku přibližně třetinu vězňů, zároveň ale představovali kolem 42 procent obětí na životech.

Extrémně vysoký počet obětí na životech v Melku bylo zapříčiněno několika faktory: těžká fyzická práce, vysoké pracovní tempo a mnoho pracovních nehod při nucených pracích ve štolách pod Wachbergem v Roggendorfu, špatná strava, nepostačující oblečení i ubytování v barácích v areálu kasáren Birago-Kaserne a pravidelné týrání ze strany dozorců, kápů z řad vězňů a civilních dělníků. Kromě mnoha úmrtí z důvodu nemoci u velmi oslabených vězňů docházelo i k cíleným vraždám. Za použití smrtících injekcí se jich dopouštěl například i vojenský zdravotník SS Gottlieb Muzikant. Kromě toho padlo více než 200 vězňů za oběť bombardování 15. flotilou amerického letectva v červenci 1944.

Krematorium – fotografie z poválečné doby, Hilda Lepetit Krematorium – fotografie z poválečné doby, Hilda Lepetit

Do poslední chvíle se SS všemi prostředky snažila zabránit osvobození přeživších vězňů spojeneckými vojsky. Postup sovětské armády vedl k Himmlerovu příkazu vyklidit všechny tábory a přepravit vězně do západněji položených koncentračních táborů, až se budou blížit nepřátelská vojska. Při evakuačních pochodech, v transportních vlacích, které byly často na cestě několik dní, a v přeplněných sběrných táborech přišly o život desetitisíce vězňů z koncentračních táborů.

Od konce března 1945 probíhaly i v Melku přípravy na evakuaci koncentračního tábora. Plán zahnat vězně do štol „Quarz“, celé zařízení vyhodit do povětří a vězně tak zavraždit uskutečněn nebyl. Mezi 11. a 15. dubnem bylo 7 401 zbývajících vězňů přesunuto z Melku do hlavního tábora Mauthausen a do pobočného tábora Ebensee. Ještě předtím však příslušníci SS a kápové zavraždili minimálně 30 těžce nemocných vězňů neschopných transportu. Minimálně dalších 36 vězňů zemřelo při evakuačních transportech. 5. a 6. května byli osvobozením táborů Ebensee a Mauthausen americkými jednotkami osvobozeni i přeživší z tábora Melk.

Ubytovna táborového vedení – fotografie po válce, Hilda Lepetit Ubytovna táborového vedení – fotografie po válce, Hilda Lepetit

Již v prvních dnech po osvobození tábora Mauthausen zde začaly americké úřady s vyšetřováním potencionálních nacistických zločinců a vzaly do zadržovacích táborů tisíce příslušníků SS a bývalých kápů.

V následujících měsících prováděli ve svých zónách vyšetřování i Francouzi, Britové a Sověti a pátrali po podezřelých osobách. Zároveň vešly v mnoha zemích Evropy, například v Polsku, Československu a Rakousku, v platnost zvláštní národní zákony, které byly časově omezené a jejichž účelem bylo vypátrat nacistické zločince. Zločiny páchanými v koncentračním táboře Melk se zabývaly jak vojenské soudy Spojenců, tak i lidové soudy (tzv. Volksgerichte) na národní úrovni. Celkově bylo před soud postaveno více než 20 bývalých členů správy tábora, dozorců (především příslušníků Luftwaffe) i bývalých kápů a civilistů. Patřili mezi ně například vůdce tábora Julius Ludolph a vedoucí skladu zásob Otto Striegel, kteří byli v květnu 1946 v rámci mauthausenského procesu – vedeným Američany v areálu bývalého koncentračního tábora Dachau – uznáni vinnými a o rok později ve městě Landsberg am Lech pověšeni. V letech 1947 a 1949 byli bývalí kápové z Melku Fidel Balbas a Uli Schmidt odsouzeni francouzským vojenským soudem za utýrání několika svých spoluvězňů k trestu smrti. Odsouzen byl i vojenský zdravotník SS Gottlieb Muzikant, zodpovědný za řadu úmrtí v Melku – v roce 1960 ho zemský soud Fulda ve Spolkové republice Německo odsoudil k 21násobnému doživotnímu trestu. Lidový soud při zemském soudu ve Vídni uzavřel celkem tři procesy týkající se zločinů spáchaných v pobočném táboře Melk. Byly to procesy s tehdejším civilistou Edmundem Schödlem, který v Melku pracoval jako elektrikář pro firmu Felten und Guilleaume (3 roky odnětí svobody), s dřívějším kápem nižší hodnosti Josefem Fischerem (osvobozen) a s armádním strojvedoucím Franzem Högerem, který byl nasazen jako vězeňský dozorce (10 let odnětí svobody).

Francouzské sdružení vězňů „Amicale de Mauthausen“ nechalo již koncem 40. let upevnit na komín krematoria pamětní desku. Fotografie: Ch. Rabl Francouzské sdružení vězňů „Amicale de Mauthausen“ nechalo již koncem 40. let upevnit na komín krematoria pamětní desku. Fotografie: Ch. Rabl

Při příchodu do Melku našla Rudá armáda bývalý pobočný tábor prázdný a po určitý čas areál využívala jako sídlo sovětské posádky. Mezi lednem 1946 a koncem roku 1948 sloužily kasárny k přechodnému ubytování asi 70 000 příslušníků německých menšin z jižní a jihovýchodní Evropy (tzv. Volksdeutsche – Němců podle národnosti), kteří byli poté transportováni do Německa.

Gedenktafel Volksdeutsche.jpg

Od roku 1956 kasárny opět využívala rakouská armáda jako své stanoviště, zatímco areálu krematoria již v prvních poválečných letech hrozilo, že se rozpadne. Tento vývoj upoutal roku 1948 pozornost rakouského protifašistického spolku (KZ-Verband) a špatný stav budovy kritizovalo i francouzské sdružení bývalých vězňů koncentračního tábora Amicale de Mauthausen. Toto sdružení zde již roku 1949 během jedné ze svých „poutí“ nechalo vyvěsit pamětní desku.

2. července 1950 přešel pozemek, na kterém se budova krematoria nachází – pravděpodobně i díky zásahu vysokého komisaře francouzské okupační zóny Rakouska Marii Émila Antoina Béthouarta – do péče města Melk. Dolnorakouský svaz koncentračních táborů začal roku 1951 s údržbou a upevnil první rakouskou pamětní desku. O jedenáct let později byl areál oficiálně prohlášen za veřejný pomník a upraven jako památník. V následujících letech byly ve vnějších prostorách i uvnitř samotného krematoria připevněny další pamětní desky. 

Vědecké zpracovávání dějin pobočného koncentračního tábora Melk začalo až o mnoho desítek let později. V 80. letech se dějinám tábora věnoval Bertrand Petz v rámci své disertační práce a následně spolu s Gottfriedem Fliedlem vytvořili v prostorách budovy krematoria první trvalou výstavu, která je zde k vidění dodnes.

Více k tématu najdete v sekci „Ke stažení“. Naleznete tam odkazy na literaturu i základní literaturu o dějinách koncentračního tábora Melk ke stažení zdarma.

V okolí památníku koncentračního tábora Melk a muzea ERLAUF se nachází několik viditelných, i když málo známých a často skoro zapomenutých památných míst. Projekt „Zwischenräume“ (Meziprostory) se věnuje řadě těchto historických míst nacistických zločinů a výsledkům měnící se kultury vzpomínání. 

Projekt tematizuje – kromě památníku v Melku a muzea ERLAUF ERINNERT – nucené práce ve štolách pod Wachbergem v Roggendorfu, masakr maďarsko-židovských nucených pracovníků v Hofamt Priel, nucené práce pro továrnu na nitě HITIAG v Gollingu an der Erlauf, odpor skupiny v Pöchlarn proti nacistickému režimu a konečně i vznik pomníku Friedenskreuz St. Lorenz (odkazované webové stránky jsou v němčině).